Výzkum: Češi ještě nebyli šťastnější. Tolerantní jsou ale čím dál méně

BRNO - Data z poslední vlny dlouhodobého výzkumu a publikaci s názvem Hodnoty a postoje v České republice 1991–2017 dnes zveřejnili vědci z Ústavu populačních studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity (FSS MU).

Výsledkem je 243 grafů, které popisují aktuální postoje Čechů k vlastnímu životu, rodině, přátelům nebo zaměstnání a různým společenským aspektům.

Dobrou zprávou, která z dat plyne, je, že Češi se za dobu konání výzkumu ještě nikdy necítili tak šťastně jako nyní. Na konkrétní otázku odpovědělo 18 procent respondentů, že se cítí být velmi šťastní, a 72 procent respondentů, že jsou celkem šťastní. Například v roce 1991 bylo velmi šťastných 7 procent respondentů a 71 procent respondentů celkem šťastných.

„Je to dobrá zpráva o české společnosti, která se tak z tohoto hlediska řadí k podobně subjektivně šťastným zemím, jako je Norsko, Francie, země Beneluxu nebo Švýcarsko, které vykázaly při podobném měření v roce 2008 obdobné hodnoty,“ okomentoval výsledky Ladislav Rabušic, vedoucí Ústavu populačních studií FSS MU.

V jiných ohledech se objevují negativní trendy, roste například netolerance mezi lidmi. Ve výzkumu je mimo jiné otázka, která odráží postoje k různým menšinám – tazatelé se ptají, koho by lidé nechtěli mít za sousedy. I přes výkyvy platí, že respondenti ve své blízkosti nechtějí alkoholiky nebo závislé na drogách. V posledním sběru dat však výzkumníci zaznamenali výrazné zvýšení netolerance vůči zástupcům etnických a náboženských menšin. 

V roce 1991 nechtělo mít muslimy za sousedy 23 procent lidí, v roce 2017 už 58 procent lidí. U imigrantů a cizích dělníků to bylo dříve 23 procent a při posledním sběru už 60 procent. 

„Česká společnost byla během několika generací rychle zbavena zkušenosti s jinakostí, zejména etnickou a náboženskou. Přesto i dlouho po sametové revoluci nebyl podíl odmítavých postojů převažující a trend v 90. letech vypadal prakticky u všech skupin velice nadějně. Teprve v roce 2008 a zejména v poslední vlně výzkumu vidíme změnu. Výrazně negativní postoje jsme nezachytili, dokud se agendou části politického spektra nestaly takzvaný islámský terorismus (po roce 2001) a migrace (výrazněji po roce 2015),“ komentoval výstupy Petr Fučík, sociolog FSS MU. 

Ze získaných informací plyne to, že Češi jsou nejen čím dál méně tolerantní vůči lidem odlišných ras a vyznání, ale ještě méně než dříve si důvěřují také mezi sebou. Na

otázku, zda je možné lidem důvěřovat, odpovědělo kladně jen 23 procent oslovených, což je nejméně za dobu provádění výzkumu. 

„Ve srovnání se západními demokraciemi je to značně nižší podíl, neboť tam se míra této tzv. interpersonální důvěry pohybuje kolem 40 procent. Příčinu je třeba hledat v jistém rozjitřeném klimatu na podzim roku 2017, které bylo způsobeno intenzivní volební kampaní, obviňováním představitelů Hnutí ANO ze zneužití dotací na Čapí hnízdo, hlasitou mobilizací některých představitelů politických stran proti „nebezpečí z imigrace“ a houstnoucí atmosférou na sociálních sítích,“ vysvětlil Rabušic.     

Dlouhodobě se zkoumá rovněž důvěra občanů v nejrůznější instituce. V posledním výzkumu je znát výrazný pokles důvěry například v Evropskou unii, Organizaci spojených národů nebo obecně v média. Narostla naopak důvěra v armádu, policii a právní systém. 

„Do přehledu jsme zařadili instituce, které kladou důraz na diskusi a prezentaci různých názorů na jedné straně a na druhé straně naopak ty, které podporují řád a pořádek. Při interpretaci výsledků se nabízí spojení s obavami respondentů z migrační krize – zatímco jeden typ institucí může být vnímán tak, že před ní poskytuje ochranu, druhý naopak bývá ve veřejném prostoru spojován s jejím prohlubováním,“ vysvětlil Roman Chytilek z Katedry politologie FSS MU. Pokles důvěry v média může podle něj souviset i s větší pochybností o nezávislost části médií. 

Řada otázek ve výzkumu se věnuje postojům k různým formám rodinného života, partnerského soužití a měnícím se rolím mužů a žen. V této oblasti patří Češi naopak k velmi tolerantním. Například kladné odpovědi na otázku „Chce-li žena dítě, ale chce je vychovávat sama a žít bez muže, schvalujete to, nebo ne?“ rostly od roku 1991 z 28 na současných 50 procent. Výzkum také jako první reprezentativně zachytil postoje k porozvodovým uspořádáním péče o děti: střídavou péči považuje za lepší variantu 51 procent ze všech dotázaných mužů a 31 ze všech dotázaných žen.

Všechna zmíněná témata jsou jen malým výsekem toho, co lze v nové publikaci dohledat. Pro samotné vědce je její vydání spíš začátek práce, protože data budou podrobovat ještě dalšímu zkoumání a dávat je do vzájemné souvislosti. Jejich sběr umožnila finanční podpora Grantové agentury České republiky ve výši 1,5 milionu korun. 

(niv)